Svět seniorů

Vstáváme přesně o půl sedmé. Moc se nám nechce, protože se to naše včerejší balení ještě trošku protáhlo. Ale výborná snídaně na stole nás rychle staví na nohy. Jsme s tátou domluveni, že nás po snídani hodí na hranici - do Českého Těšína, abychom se mohli rychleji odpíchnout a neztráceli tak čas stopováním z města do města. Před osmou tak poprvé nahazujeme batohy na záda a nestačíme se divit. Můj má přesně 22 kg a ten od Vény rovných 16. Loučíme se s mamkou a zkušený šofér nás odváží přes Příbor a Frýdek Místek po dálnici bez dálniční známky až na čáru do Českého Těšína. Dostáváme poslední lekce a rady a před devátou už stojíme před starým hraničním přechodem se zdviženým palcem u cesty a cedulí s nápisem Katowice. Tak pojďme na to!

Po půlhodině stepování nám zastavuje kamioňák, který jede až do Katowic. Naskakujeme skoro za cesty a s obtížemi se s těmi obrovskými těžkými batohy sápeme nahoru do kabiny. „Ty si sedni dozadu, ať tě nevidí policajti a ty si to tady trošku ukliď, abys měl pohodlí.“ A konečně jedem. Šofér Vojczech nám vypráví kamioňácké historky a dojde i na to, že díky tomuto povolání přišel nedávno o ženu, která na něj už nechtěla pořád čekat. „Tuhle práci zvládne jen málokdo, věřte mi.“ A my mu věříme.

Opět si ověřujeme to, že my rozumíme polákům a oni nerozumí nám. Před Katowicemi se domlouváme na tom, kde nás vysadí, protože si nehodláme zajet až do města, ale chceme pokračovat dál ve směru Varšava. Vojczech bere do ruky tajný polský trumf – vysílačku, kterou má každý kamión a dodávka, ale i většina osobních automobilů - za kterou by měl její vynálezce, jak později zjistíme, dostat minimálně Nobelovu cenu, a ptá se ostatních řidičů : „Kolegové, mám u sebe dva české studenty, kteří chtějí jet do Varšavy. Mohli byste je někdo vzít?“. A v tu ránu se ozve souhlasná odpověď a domlouváme místo setkání na nedalekém odpočívadle.

Přehazujeme batohy z kamiónu do malé dodávky, loučíme se s Vojczechem a pokračujeme dál do Varšavy s pánem, který kouří jednu cigaretu za druhou a hlavním městem zastavuje v obřím obchodě, aby nám mohl udělat radost a koupit nám na cestu plný sáček skvělých polských krowek. Začínáme milovat stopování v Polsku. Mockrát děkujeme, žhavíme dráty, vysílačka jede na plné obrátky, ale nikdo se nechytá a tak stojíme kolem čtvrté hodiny na nepřehledné silnici pár kilometrů za Varšavou s cedulí Bialysztok.

Jsme celkem unaveni. Ujeli jsme přes 500 km skoro na jeden zátah a průjezd přeplněnou Varšavou z nás vysál poslední zbytky energie. Po 40 minutách nám ale konečně zastavuje auto. „Hoďte si věci dozadu“. Posloucháme na slovo jak mladý boxer zkušeného trenéra a jedeme dál. V autě je ticho. Jsme unavení. Véna spí na zadním sedadle a já se snažím z posledních sil alespoň trošku komunikovat s našim novým kamarádem.

„Já jsem Balbi a jsem z Čečny“, dozvídám se, že jede právě z Varšavské nemocnice, kde by mu měla jeho žena dnes večer porodit třetího potomka. Během cesty začíná silně pršet. Jedeme krokem krajinou nikoho – krajinou vystřiženou z Tarkovského filmů a povídáme si o tom, co studujeme a o tom, jak přišel Balbi z Čečny a jak mu pomohla právě v začátcích Caritas, na kterou jsme oba dva s Vénou napojeni. „V tomhle počasí už nemůžete dál stopovat. Máte vůbec kde spát? – No, to ještě nevíme, ale máme stan. „A máte vůbec co jíst, vaříte si jak? – Máme plynový vařič. „Víte co, můžete spát u mě. Zvu vás k sobě domů“.

A tak kolem osmé s peripetiemi kolem půjčeného auta, které nechce startovat a zmoklí od roztlačování dorážíme jako vítězové na sídliště, kde Balbi bydlí. Bereme ty naše těžké bágly, stoupáme do pátého poschodí a už ve dveřích nás vítá Balbiho maminka. „Vítejte u nás! Mám dalšího vnuka. A víte, co? Večeře je na stole. Pojďte honem dovnitř.“

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (1) Máme všechno?

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (3) Cesta do Kaunasu

Cestování po Pobaltí 2011: (4) Kaunas

Další díly již brzy...