Svět seniorů

Probouzíme se v obýváku a naši běloruští kamarádi ještě spí. Balíme potichu věci a přesunujeme se do kuchyně, kde stejně jako před týdnem, leží na stole vzkaz: „Moc ráda jsem vás viděla. Držte se na cestě a opatrujte se! Třeba se ještě někdy uvidíme. Anita.“ Sami moc nevíme jak máme na cár papíru odpovědět a tak si říkáme, že jí po příjezdu domů pošleme pohled a vůbec všechno, co k tomu patří.

Vaříme čaj s medem, snídáme výborný domácí chleba, který Anita, těsně před tím, než jsme přijeli, upekla a počítáme kilometry, které máme za sebou a plánujeme další postup naší cesty zpět. „Do Šiauliau je to odsud asi 130 km, takže pokud si pohnem a budem mít štěstí, tak kolem oběda jsme tam“. Uklízíme nádobí, děláme ještě cedulku s finálním nápisem a před devátou vyrážíme na autobus, který nás veze až za město směrem k výpadovce na Šiauliau.

„Hele, tady vám zastavím. Neměl bych to normálně dělat, ale že jste to vy. Vidíš támhle ten sloup? Tam se normálně stopuje. Je to dobrej flek. Tak běžte. Držím vám palce.“ – říká fousatý šofér a zavírá za námi dveře autobusu, který kvůli nám zastavil na místě, kde neměl.

Parádní chlapík. Máme dobře nastartováno a do čtvrt hodiny nám zastavuje paní, která nás posouvá o dvacet kiláků dál, abychom se mohli po další čtvrthodině čekání už definitivně rozloučit s Rigou ve starém oprýskaném náklaďáku jedoucím někam za Šiauliau. „Ty poslouchej, kdybys viděla náhodou policajty, schovej se tady dozadu a nevylízej. Správně bych měl vést jenom jednoho.“ Véna se raději schovává preventivně po celou cestu a šofér do toho všeho pálí jedno cigáro za druhým a povídá nám o tom, jak ho včera večer, když si šel koupit párek na benzínku, okradli. „Dávejte si bacha. Některý lidi sou svině.“

Po necelých dvou hodinách nám zastavuje na odpočívadle nedaleko litevské mekky (Kryžiu Kalas) – křížového vrchu, který leží 10 km severně od Šiauliau. Venku je vedro – určitě nejteplejší den naší cesty - a dva kilometry po rozpálené cestě k místu, které přitahuje stovky poutníků, se zdají být nekonečné. Dorážíme do cíle a už z dálky vidíme malé návrší se stovkami, možná tisíci kříži všech velikostí.

Křížový vrch je propleten legendami. Někteří tvrdí, že kříže na tomto místě postavily během tří dnů a nocí truchlící rodiny vojáků zabitých ve velké bitvě, podle jiných šlo zase o dílo otce, který v zoufalé snaze vyléčit svou nemocnou dceru postavil na hoře kříž. Jedno je ale jisté. Kříže se na tomto místě poprvé objevily ve 14. století. Mnoho jich vzniklo po krvavém proticarském povstání a staly se tak silným symbolem utrpení a naděje. V sovětských časech zde zase lidé uctívali tisíce zabitých a deportovaných a i přesto, že bylo stavění křížů tehdy trestným činem a vrch byl třikrát zpustošen buldozery (rudá armáda několikrát zatarasila cesty a vykopala kolem dokola příkopy), vždy se přes noc objevily nové kříže.

Tohle je místo tichých národních a náboženských protestů a duch přetrvává, kříže vyrůstají a jejich chřestění ve větru je klidnější. Vracíme se pomalu zpět pro bágly, které jsme nechali na informacích a pokračujeme v cestě. Máme dobrý čas a tak píšeme naší spojce Migle z Kaunasu, že je všechno OK a jestli pořád platí to domluvené spaní u kamaráda ve Vilniusu. Odpovídá obratem že s námi počítá a my se necháváme zavést za město a stopujeme do hlavního litevského města, které je od nás vzdáleno přes 200 km.

Máme opět štěstí. Po půlhodině stání na rozpálené silnici nám zastavuje chlápek a bere nás až před barák, kde budeme následující dvě noci spát. GPS je super věc a náš nový kamarád se jmenuje Taras. Miluje počítačové hry, italskou kuchyni, košile s límečkem a dobře vychlazené pivo. Má v tom jasno a myslím, že si budeme rozumět. Teda až na ty límečky. Vilnius dobyt! Talíře zůstávají ve dřezu, zítra je taky den. Jedna dva tři. Jedna dva tři. Jde se spát.

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (15) Tallinn

Cestování po Pobaltí 2011: (16) Nečekaná cesta do Rigy

Následující díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (18) Trakai a Vilnius