Svět seniorů

„Jak jste se vyspali? Ještě jednou se omlouvám za ten rozbombardovaný byt, ale rekonstrukce vyšla zrovna na prázdniny“. Venku je pod mrakem, ale na provizorním stole v rozbité a zaprášené kuchyni je přichystaná snídaně a teplá káva. „Pojďte tady, snídaně je na stole.“

A tak snídáme všichni společně. Vyprávíme Monice ty nejlepší historky z cest a ona se s námi dělí zase o ty, které zažila před pěti lety, když stopovala skrz celou Evropu s klukem, který se na ni potom vykašlal. Před devátou balí věci, nechává nám klíče od bytu na stole a odchází v dešti do práce. „Přijďte v kolik chcete. Tohle je váš den. Užijte si Tallin“. Chvíli se ještě poflakujeme na bytě, čekáme až se vyjasní a lehce po desáté vyrážíme ven. Přestává pršet, balíme pláštěnky zpátky do batohu tam, kam patří, a náš směr je víc než jasný – centrum města se středověkými poklady a dlážděnými uličkami.

„Tallin je věčná záhada,“ říkala včera večer Monika a měla pravdu. Město totiž vděčí za svůj půvab mnoha protikladům, které mu dávají imunitu proti stereotypu. Jen málo evropských měst si zachovalo středověkou atmosféru tak autenticky jako tallinské Staré město. Jen v málokterém hlavním městě by se toho za krátké období nezávislosti tolik zmodernizovalo a změnilo.

Procházíme do centra skrz moderní výstavbu. Nablýskané výškové budovy nejrůznějších ekonomických center a hotelů nám doslova vyrážejí dech. Je to neskutečný kontrast oproti tomu, co vidíme o dvacet minut později z vrchu Toompea.

Skoro půlmilionový Tallinn, ve kterém žije třetina obyvatel Estonska, jde jednoznačně nejrychleji, oproti svým pobaltským bratrům, svou vlastní cestou a díky tomu, že má tak dobré styky se Skandinávií se nikdo ani nemůže divit, že se mu někdy říká Tallsinky. Fantastické město kontrastů a proměn.

„Zatím asi největší dort, co? – Asi jo, to město má fakt kouzlo.“ Stoupáme pomalu po schodech na malé náměstíčko Lossi plats, jehož dominantou je ruská pravoslavná katedrála postavená během rusifikace baltských držav v poslední čtvrtině 19. století. Stojí přesně proti parlamentu a na druhé straně proti hradu Toompea, a i když je působivá, mezi ostatní, starší budovy, moc nezapadá. Jako symbol ruské nadvlády, ale funguje skvěle a stále budí v Estoncích smíšené pocity.

Procházíme se dál dlážděnými uličkami na vrchu Toompea, který se může pochlubit fantastickými výhledy na dolní město, jehož centrem je radniční náměstí Raekoja plats. Nikam nespěcháme. Vychutnáváme si pouliční hráče na kytaru stejně jako béčkového klauna (který toho moc neumí, ale dělá, že jo), míjíme turisty všech národností, touláme se křivolakými uličkami a zvědavě nahlížíme do středověkých dvorů a procházíme snad všechny kostely, které nám přijdou pod ruku.

„Tallinn je bomba. Musíme sem ještě někdy jet“ – říká nadšeně Véna a já nevím, co na to říct. Kdo mlčí ten souhlasí. A mlčíme oba dva. Sestupujeme pomalu na Raekoja plats, které je centrem tallinnského života už od 11. století, kdy se na něm pořádaly trhy, a sedíme pod místní radnicí, která je jedinou dochovanou gotickou radnicí v severní Evropě.

Sledujeme poflakující se fotbalové fanoušky z Irska, jíme čerstvé pečivo z nedaleké pekárny a necháváme čas plynout jen tak. Kolem šesté nakupujeme bagety, sýry a víno a přesunujeme se kolem staroměstských hradeb dolního města, kolem starých kaváren, věží a kostelů k přístavu, který dlouho přinášel městu bohatství a zároveň jej vystavoval útokům nepřátel. Sedí tady s námi pár lidí. Dávají si podobné věci jako my a krmí racky stejně jako my. Lodě odplouvají a připlouvají. Zítra je taky den a cesta na sever je u konce. Od zítřka už jenom na jih. Od zítřka už jenom směrem domů.

Předchozí díly:

Cestování po Pobaltí 2011: (13) Lahemaa

Cestování po Pobaltí 2011: (14) Z národního parku do hlavního města

Následující díly:

Cestováni po Pobaltí 2011: (16) Nečekaná cesta do Rigy