Svět seniorů

To je fakt Sidi, když mi manžel vypráví o tom co zažil jako strojvedoucí, tak by opravdu každý strojvedoucího dělat nemohl. Musejí se rychle a správně rozhodnout během chviliky. Musí být taky docela zruční. Vím, že jednou musel manžel vyrábět jakési veliké těsnění z dopravní značky. Jinak by ohrozil životy lidí, protože by neodjel, mobilní telefony nebyly. Používaly se drážní, za kterými se po trati muselo jít kus cesty. A ty tratě jak museli strojvedoucí znát. Když mi manžel vypráví příběhy z této profese, tak ani nedutám a ani ho nepřerušuji. I když některé jsem slyšela víckrát. Jezdil na nákladních i osobních, ne parních lokomotivách i na elektrických. Vozil i vlaky - rychlíky do Paříže. Pracoval v pražském depu. Potom se vrátil domů a jako starší šel potom pracovat na vlečku do jednoho závodu. Později se sice vrátil na dráhu, ale pracoval už jenom v kanceláři. I když to "jenom" je slovo velmi nepatřičné. Příběhy z dráhy ráda poslouchám i čtu, tak Střelče vzpomínej a piš nám je.

Nekonečný příběh - pokračování.
Že práce strojvedoucího přnáší radost a pocit uspokojení z vykonávané práce,to jsem už psal. Jsou ale i zážitky ne zrovna příjemné,zážitky,na které člověk nezapomene za celý život.Dnes vám chci vyprávět jeden příběh,který patří mezi ty ne moc příjemné.Pokud ovšem vydržíte delší nudné vyprávění a malé technické školení.
Uvést do pohybu vlakovou soupravu o hmotnosti několika set,případně tisíců tun je jedna věc,druhá věc je pak tuto soupravu zastavit.Tady se dostává do popředí další fenomén a to jsou brzdy.Domnívat se,že rozjetou vlakovou soupravu lze ubrzdit jen lokomotivou,je velký omyl.Ve vlaku musí mít vlastní funkční brzdu jak lokomotiva,tak i každý vagon.Brzdícím médiem u brzd želeničních vozidel je stlačený vzduch.Ten vyrábí kompresor na lokomotivě a ten je pak rozváděn do potrubí a pryžovými hadicemi,kterými je lokomotiva propojena s ostatními vygony,které  jsou pak i mezi sebou propojeny stejnými hadicemi,se stlačený vzduch na 500 hektopascalů ( 5atm)dostane až do posledního vagonu vlaku.Jakmile je brzdové zařízení celého vlaku naplněno na předepsaný tlak (5atm),je připraveno plnit svoji funkci.Celý princip brzdění vlaku je ten,že strojvedoucí má na stanovišti brzdič,kterým může měnit tlak v brzdovém zařízení celého vlaku.Pokud sníží tlak z 5ti atmosfér třebe jen o 0.2atm,uvede se u každého vagonu do činosti zařízení,které pustí pod píst brzdového válce určité množství stlačeného vzduchu z vlastního vzduchojemu a píst se pohne a přes pákové zařízení přitlačí brzdové špalky (zdrže) ke kolům vagonu.Z toho vyplývá,že čím víc strojvedoucí sníží tlak v celém systému,tím větší silou jsou přitlačovány zdrže ke kolům a brzdění je intenzivnější.Pokud chce strojvedoucí odbrzdit.pak zase zvýší tlak v systému na 5atm.To je hrůza,co? Moc mě mrzí,že vás unavuji těmito technickými záležitostmi,ale pro můj příběh je třeba vědět alespoň částečně princip funkce brzd u vlaku.Často se také setkávám s lidmi,kterří si myslí,že vlak se brzdí tak,že se tam z lokomotivy pustí stlačený vzduch.A ono je to vlastně naopak.Takže z toho i vyplývá,že při přetržení vlaku,nemůže utržená část jet dál.Přetržením se rozpojí pryžové hadice a vzduch unikne z celého systému a calý vlak zabrzdí.Totéž se děje při použití záchranné brzdy.Takže až ve filmu uvidíte,jak při vlakové loupeži odpojili za jízdy vagon a vlak i vagon jeli dál,tak to je nesmysl.
 A teď konečně příběh,který se mi skutečně stal a který právě s touto tématikou souvissí.Byl jsem s lokomotivou poslán pro vlak do stanice Chotýčany a ten pak odvézt. Kam,to si už nepamatuji.Po příjezdu do stanice jsem najel na soupravu nákladního vlaku,která se skládala asi z 15 - 20ti specielních vagonů na převoz sypkých materiálů.Tentokrát v nich byl štěrk.Tyto vygony mají zařízení,kdy se pomocí pák dají ručně ovládat výsypné klapky.Tyto klapky se ale také dají ovládat stlačeným vzduchem,to ale musí být připojeny k lokomotivě a z jejího kompresoru pak používají potřebný vzduch.Mezi nárazníky těchto vagonů jsou pak dvě podobné pryžové hadice.Jedna je pro brzdy a druhá pro výsypné klapky.Hadice se liší jen tím,že mají obráceně namontována spojovaci hrdla.Stejné hadice má i mezi nárazníky každá lokomotiva. A teď se stalo něco,co se stát nemělo. 
 Jakýsi nezkušený pracovník v této stanici mě připojil k vlaku a místo aby spojil hadice pro brzdu,spojil hadice pro ovládání výsypných klapek.Po obdržení dokumentů k vlaku se pak provedla předepsaná zkouška brzdy.Tu pak většinou provádí vozmistr ve spolupráci se strojvedoucím.Zkoušu zde prováděl onen pracovník,který mě k vlaku připojoval.Na jeho pokyn jsem vlak zabrzdil a on šel pak až na konec vlaku a tam mi dal signál k odbrzdění a následoval signál“brzda v pořádku.“Pak přišel k lokomotivě a podepsal mi tzv.brzděnku.Vše se tedy odehrálo podle předpisu,až na to ,že dotyčný pracovník byl buď neschopný,nebo nezodpovědný lajdák.Takže pak přišlo to,na co do smrti nezapomenu.Po vypravení vlaku výpravčím jsem se vlakem rozjel směrem na Veselí nad Lužnicí.Trať z Chotýčan až do Horusic klasá s průměrným sklonem 10 promile.Vlak se tedy rozjel a protože následovala jízda na spádu,odpojil jsem výkon motoru a nechal vlak pomalu rozjíždět.Po dosažení rychlosti asi tak 30km/hod jsem chtěl vyzkoušet brzdu.Začal jsem tedy brzdit,ale vlak nijak nereagoval a pomalu zvyšoval rychlost.Brzdič na stanovišti jsem dal do polohy úplného rychlého zabrzdění,ale vlak opět nereagoval.Došlp mi,že je zle.Vlak mi nebrzdí!!!!!!!.Vysílačky tenkrát ještě nebyly a tak mi nezbylo než začít houkačkou signalizovat předepsaný signál a to opakovaně tři krátká zahoukání, Asi takto ...   ...    ... .Naštěstí v první stanici jsem měl volnou kolej a také jsem měl veliké štěstí,že proti mně nejel žádný vlak a koleje byly volné.Brzdit jsem se snažil lokomotivou,ale výsledek byl nulový.Ta hrůza,kterou jsem teď prožíval,to se nedá popsat.Teďjsem začal řešit dilema a to jestli mám vyskočit a nechat všechno osudu a nebo zůstat.Je to šílené.Ta zoufalá bezmocnost a vědomí,co všechno se může stát.Do stanice Horusice jsem dojížděl asi tak rychlostí 70km/hod.odkud už trať neklesala a tak pomalu,pomaloučku jsem brzdou lokomotivy vlak zpomaloval až se konečně zastavil. Asi jsem byl zelený a klepal jsem se po celém těle.Pak jsem slezl z lokomotivy a šel se podívat,proč vlak nebrzdil.Tam se mi to potvrdilo.Lokomotiva byla spojena s vagonem hadicí na výsypné klapky.Teď jsem udělal něco,za co se stydím,ale kdybych to byl neudělal,už bych strojvedoucího nedělal.Rozpojil jsem ty špatné vzduchové hadice a napojil ty správné a za prvním vagonem zavřel kohout,aby nešel vzduch dál.Ptáte se proč jsem to udělal?Došlo mi,že existuje předpis,kde se píše,že za propojení lokomotivy s vlakem zodpovídá strojvedoucí.Mohl jsem tenkrát za to být docela dost potrestaný.Možná,že bych byl i spoluviníkem trestného činu obecného ohrožení.Hlavní vinu by sice nesl ten,kdo prováděl zkoušku brzdy,ale asi bych se s ním svezl.Na tomto případu jsem vám chtěl taky ukázat,jak docela malé opomenutí strojvedoucího může mít ohromné následky.To je vše.Omlouvám se za nekonečně dlouhý příběh.Jezdit s vláčkem nemusí být vždycky idyla.
             
                         Váš  Střelec.

Ahojky  všichni.Byl jsem vyzván,abych pokračoval v psaní příběhů z prostředí mého posledního pracoviště,takže jsem tady opět ,abych se pokusil zatáhnout vás opět do prostředí,které má svou specifickou atmosféru a to jsou vláčky a i to,co s nimi souvissí.Není sporu o tom,že tato atmosféra existuje.Už jen při příchodu na nádraží na vás dýchne cosi zvláštního,něco,co voní dálkami.Stojíte na okraji nástupiště a díváte se na dva ocelové pásy kolejnic a najednou vás třeba napadne to,že to nejsou jen obyčejné koleje,ale že jsou to spojnice nástupiště,na kterém stojíte,se všemi nádražími , nádražíčky i posledí malou tovární vlečkou kdesi na druhém konci Evropy.Uvědomíte si,že byste se mohli vlastně po těchto kolejích dostat kamkoliv,kde jsou koleje,aniž byste museli koleje opustit.Určitě je to zajímavá představa.

  Že má železnice skutečně v sobě něco zvláštního,to na příklad potvrzuje fakt ,že nenajdete jiný pracovní obor, jehož zmenšeniny by měly takovou armádu fandů,jako má právě železnice.Vždyť přáním snad každého kluka bylo, a snad i bude nadále ,mít vláček,kolejiště s výhybkami,závorami,semafory,se kterým si nakonec hraje tatínek.

  Já měl tu možnost na železnici pracovat jako strojvedoucí a mně se tak splnil jeden z mých dětských snů.Už v době kdy jsem začal chodit do gymnázia,jsme spolu s kamarádem,který byl stejný fanda jako já,jezdily často na kole do Jihlavy (18km)na nádraží a tam jsme pozorovali vlaky a hlavně lokomotivy.U nás,v Třešti,jezdil jen jeden typ lokomotivy a jeden typ motorového vozu.K povolání strojvedoucího jsem se dostal oklikou,takže to nebyla má první profese.O tom možná ale někdy příště.Povolání strojvedoucího je krásné,má ale i svoje nevýhody.Nakonec je to asi všude tak.Tou hlavní nevýhodou je to,že i když je každý člověk  tvor chybující,pak pro strojvedoucího to neplatí.Strojvedoucí se nesmí splést,nesmí udělat chybu.každá chyba v této profesi mívá velké a někdy i fatální následky.Finančně to však nikdy nebylo bráno v úvahu.Na tuto profesi jsou kladeny také velké požadavky technické,odborně-dopravní,morální a psychické.Než může strojvedoucí začít jezdit,čeká ho řada zkoušek i přísná psychotechnická zkouška.Během výkonu povolání pak další řada zkoušek každý rok.Přesto by strojvedoucí,který vykonává svou práci s láskou,neodešel jinam.

 Tak,teď mnohé z vás,kdo jste se dočetli až sem,asi naštvu.Ten příběh,o kterém vám chci napsat vyžaduje totiž  ještě další nudné věty a tak to pro dnešek ukončím a pokračování bude zítra.

 Přeji všem hezkou noc i zítřejší den. Váš Střelec 

Zase jsi nezklamal svým vyprávěním. Fajn zážitky. Nikdy jsem na Moravě nezažila sníh, jezdila jsem tam jenom v létě. Bývá tam hodně sněhu. Zrovna hlásili v TV sněhovou kalamitu mezi Stonařovem a Starou Říší - tam se narodila moje maminka. Až začne sníh tát, to budou zase záplavy!

Také jsem se svezla Hančiným vláčkem, pěkná cesta!

Tady na té trati byla Kalamita natočena.Na trati Strakonice - Volary je mnoho takových míst, ale tento úsek z Vimperka na Lipku jeuždivočina a pak následující dva - na úpatí Boubína- tam v zatáčce za Kubovo Hutí je nejvýše položená trať v Čechách 1003m nad mořem. V Perninku zase nádraží- tam taky často a ráda jezdím.

 ;

Pojedu touto tratí na běžky po neděli- až se ukáže slunce...Vystupujem na Lipce a v hospodě na Kubovce se najíme a pak zase vlakem zpátky domů...