Svět seniorů

To, co v současnosti prezentuje a předvádí naše civilizace, je bezohledné a nevděčné braní. Braní bez úcty a bez pokory. Braní, jako trvalý a nikdy nekončící požadavek.

Pravé velikosti a skutečné výše své osobnosti však můžeme dosáhnout jen přijímáním. Jen přijímáním, plným úcty, pokory a vděčnosti. Jen vděčným přijímáním všech milostí Božích, které jsme si zvykli ve své aroganci považovat za samozřejmost, avšak ony žádnou samozřejmostí nejsou a nikdy nebyly.

Abychom lépe pochopili dalekosáhlý dopad těchto vážných skutečností, ukažme si to na názorném příkladu.

Svého času jsem chodil na obědy do školní jídelny, kde mi v paměti zvláště utkvěla jedna příhoda. Ve škole probíhal nějaký turnaj a všichni jeho účastníci obdrželi zdarma obědy. Přicházeli do jídelny v dresech, rozjaření, veselí, suverénní a sebevědomí.

A takovýmto způsobem přistupovali i k jídlu. Bez zájmu a s arogantní suverénností si ho házeli na tácky, babrali se v něm, někteří snědli víc, jiní méně, a nakonec vše lhostejně odnesli pryč.

Utkvělo mi to v paměti proto, že takovou míru neuvěřitelné neúcty a arogantní samozřejmosti jsem dosud ještě neviděl. Neboť jídlo je nejenom Božím darem a darem přírody, ale je v něm zahrnuta také práce zemědělců, jakož také práce kuchařů, kteří jej navařili. Absolutní lhostejnost a arogantní opovrhování tímto vším bylo však tak očividné, že z toho bylo člověku špatně.

To je první obraz. A teď, v ostrém kontrastu s ním, si ukažme druhý obraz.

Jednou jsem byl v zimě v čekárně na nádraží. Na radiátoru seděl bezdomovec. Přišla železniční policie a vyhnala ho ven. Po dvaceti minutách, kdy byli policisté pryč, se bezdomovec vrátil a opět si sedl na radiátor. Z igelitky vytáhl chléb, paštiku, cibuli a začal jíst. Nožem si krájel chléb na malé kousky, natíral si je paštikou, odkrajoval si z cibule a vkládal si to do úst. Jedl přímo s posvátnou úctou. Já osobně jsem viděl lidi, kteří se před jídlem modlili, ale tohle bylo ještě něco víc. Toto byla přeměna samotného jedení v modlitbu. V živou modlitbu díků a úcty za každé sousto jídla, které není vůbec žádnou samozřejmostí, ale Božím darem. Toto je druhý obraz.

První obraz je obrazem lidstva a lidí v jejich současném stavu, a druhý obraz je obrazem lidstva a lidí ve stavu, ke kterému se budou muset dopracovat. A žel, budou se k němu muset dopracovat tak, že přijdou o věci, které dnes považují za samozřejmost, aby pochopili, že nejsou žádnou samozřejmostí. Že jsou Boží milostí a darem, ke kterému je třeba mít úctu, za který je třeba být vděčný, a který je třeba přijímat s pokorou. Ne s požadavkem a samozřejmostí, jak je tomu dnes.

Neboť kdo si neumí vážit všeho opravdu hodnotného, co dostává, musí o to přijít. A on o to také přijde! A přijde o to proto, že mu chybí pokora, úcta a vděčnost, což mu znemožňuje vnímat velkou Boží Lásku, která ho obklopuje a každodenně zahrnuje svými dary a milostmi.

Jen se například zamysleme nad tím, kdo cítí vděčnost za to, že vůbec existuje. Za to, že mu byl darován další den. Za to, že vyšlo opět slunce. Za to, že je zdravý. Za to, že může neustále a donekonečna čerpat z krásy přírody. Za to, že má dostatek jídla v dnešní den. Za radost, kterou smí prožívat. Za své přátele a blízké. A tak dále, a tak dále. Všechno považujeme za samozřejmost, bezmyšlenkovitě po tom saháme a úplně jsme se odnaučili s vděčností přijímat.

Avšak jedině ve vědomém přijímání všech milostí Božích spočívá skutečná velikost člověčenství! Jedině vědomé přijímání milostí Páně vede k pravému a správnému rozvoji lidské osobnosti i lidské civilizace.

Jako pomoc nám všem však přichází velké očistné dění, které zasáhne lidstvo takovým způsobem, že změní jeho současné vnitřní nastavení požadovaného braní, plného pýchy, arogance, nevděčnosti a domýšlivosti, na radostné přijímání ve vděčnosti, úctě a pokorné otevřenosti duše, mysli a srdce. Propastný je dnes rozdíl mezi těmito dvěma póly a každý pochopí, že bude muset přijít něco opravdu zásadního, bolestného a lidi hluboce zasahujícího, co nakonec správným způsobem změní jejich osobnost. Kdo se che toho vyvarovat a ušetřit si bolest z nedobrovolného napravování zkřivené osobnosti, ať se začne již nyní učit vědomému, úcty plnému, pokornému a vděčnému přijímání. Osobnostně, lidsky a duchovně tím může jen získat.

A ještě velmi důležitá věc na závěr. Kdo se chce naučit správně přijímat, musí mít ochotu dávat. Neboť ve stvoření platí velký zákon Lásky, že jen ten, kdo dává, může skutečně přijímat.

Můžeme dávat materiálně, duchovně, nebo čistě lidsky. Můžeme dávat ze srdce a z lásky. Můžeme rozdávat úsměv, radost, dobro, soucit, naději, porozumění, ohleduplnost, úctu a lásku.

Zároveň se učme dávat nezištně a bez vyhlídek na odměnu. Učme se dávat pro radost z dávání samotného.

ve spolupráci s https://smeromkzivotu.blogspot.com/